Václav Talich

(28.5.1883, Kroměříž - 16.3.1961, Beroun)

Narodil se 28. května r. 1883 v Kroměříži, ale celá rodina se záhy přestěhovala do Klatov. Hudba byla pro něj vším, proto šel do Prahy na konzervatoř, kde studoval nejprve u profesora Jana Mařáka, a poté si ho za žáka vybral sám Otakar Ševčík.

 V roce 1903 Talich nastoupil jako první houslista a později jako koncertní mistr v Berlínské filharmonii, kde na něho velmi zapůsobil slavný dirigent Arthur Nikisch. Talich onemocněl (zřejmě tuberkulózou) a musel se léčit, proto hledal zaměstnání v prostředí, kde by bylo příjemnější podnebí než v Berlíně. Nabídla se mu opera v Oděse u Černého moře, kde poprvé ochutnal kouzlo taktovky. O rok později přijal místo profesora na hudebním učilišti v Tbilisi. Škola tehdy pořádala s orchestrem tbiliského divadla koncert, jehož dirigentem měl být ředitel ústavu Nikolajev. Protože na programu byl mimo jiné i Nikolajevův klavírní koncert - a sólový part hrál sám skladatel - bylo nutno hledat dirigenta jiného. A tak se nabídl Talich. Den nato napsal místní kritik, že napříště by měl vždy dirigovat Talich a Nikolajev vždy hrát na klavír.

 S přesvědčením, že už nikdo a nic jej nemůže odvrátit od vytčeného cíle, vrátil se Talich v r. 1906 do Prahy. Nečekán ani nevítán. A tak si peníze na živobytí opatřoval vyučováním soukromých žáků a korepeticí v pěvecké škole. Pak se na něj usmálo štěstí - stal se dirigentem pražského Orchestrálního sdružení. Zde se seznámil a spřáteleli s tehdy nejvýznamnějšími osobnostmi z okruhu Umělecké besedy a Hudební revue, s Josefem Sukem, Českým kvartetem, Vítězslavem Novákem, Bohuslavem Lhotským, Romanem Veselým, Otakarem Šourkem a dalšími. V roce 1908 odešel Talich do slovinské Ljublaně jako šéf právě se tam tvořící filharmonie, poté studoval na lipské konzervatoři u Maxe Regera a Hanse Sitta a současně asistoval u svého idolu Arthura Nikische, školil se v Miláně u proslaveného verdiovského dirigenta Arthura Vigniho. Josef Suk Talicha doporučil řediteli Městského divadla v Plzni, který hledal dirigenta operního ansámblu. Ani ne třicetiletý Talich nabídku přijal a v průběhu tří sezón nastudoval v západočeské metropoli 20 světových oper.

Talich se přestěhoval do Prahy, hrával se členy Českého kvarteta, vyučoval, až 12. prosince 1917 stanul poprvé před Českou filharmonií náhradou za Karla Kovačovice. S programem "Suita c moll" Otakara Odstrčila, "Toman a lesní panna" Vítězslava Nováka a Dvořákovou "Symfonií d moll" získal takový ohlas, že se o něm, dosud vlastně neznámém člověku, začalo uvažovat jako o jednom z kandidátů na funkci šéfa filharmonie. Trvalo to však ještě déle než rok. Když Talich přišel k České filharmonii, vytkl si vytvořit z ní těleso světové úrovně. Vedle vybudování rozsáhlého repertoáru však musel svádět přímo yčerpávající boje s byrokracií. Nicméně se mu podařilo orchestr rozšířit, postupně zajistit i hmotně a sladit organizační problémy s uměleckými.

Zkoušet a hrát pod Talichem rozhodně nebylo lehké. Velmi přesně formuloval své požadavky týkající se přednesu, frázování, zašel do nejmenších detailů v otázce artikulace, dynamiky apod. Učil orchestr dokonalému zvládnutí souhry a intonace. Všechno nastudoval při zkouškách, nic neponechal náhodě. A při koncertu už vlastně jen poslouchal hru tělesa a plně se oddal prožitku z hudby. Skromnými gesty usměrňoval orchestr a modeloval dílo a nejvíc se zaujetím poslouchával skupinu smyčců, kterou považoval za hlavního nositele symfonického zvuku.

Po dvou letech se odvážil s Českou filharmonií do zahraničí. Ve Vídni v prosinci 1922 dostal přízvisko "český Furtwängler", protože se tu představil se svou interpretací Beethovena. Úspěch vídeňského zájezdu znamenal mezník v práci České filharmonie. Talich přichází s plány provést souborné dílo Sukovo, cyklus sedmi symfonií Dvořákových, Bachovy Braniborské koncerty, symfonie Straussovy, práce Mahlerovy, přičemž pilně uvádí novinky jak našich, tak zahraničních skladatelů.

Rozmáchl se, vpravdě Talichovsky, natolik, že mezinárodní společnost pro soudobou hudbu se rozhodla svěřit orchestrální část svého festivalu Praze a České filharmonii. Festival měl ve světě mimořádný ohlas. Tisk začal psát o našem orchestru jako o tělese, jehož výkony nemohou být překonány, což vyneslo Talichovi pozvání do Anglie. Přišel čas jeho mezinárodních úspěchů: Milán, Bologna, Padova, Řím, Terst, Zábřeh, Benátky, Budapešť, Brusel, Paříž, Londýn, Glasgow, Berlín, Vídeň, Oslo, Stockholm, elsinky, Leningrad, Moskva, Charkov - to jsou jen některé zastávky na cestách stále slavnějšího českého dirigenta.

 V roce 1935 byl Talich jmenován správcem opery Národního divadla. Nijak o tuto poctu neusiloval, ale po pravdě se jí také nijak nebránil. Talich stál v čele opery Národního divadla jen devět let, z toho plných pět ve stínu hákového kříže. Je-li přesto tato doba nazývána "érou Talichovou", znamená to, že se do dějin Národního divadla vepsal nesmazatelným písmem. Za jeho působení bylo na scénu divadla uvedeno celkem 89 oper, většinou celovečerních, byla to díla klasická, osvědčená, ale i úplné novinky českých autorů. Byla to představení skvěle obsazená pěvci, které Talich do Národního divadla přijal - Marií Podvalovou, Drahomírou Tikalovou, Marií Tauberovou, Oldřichem Kovářem, Karlem Kalašem, Beno Blachutem, Eduardem Hakenem a dalšími.

Stalo se však i něco jiného. Talicha umělce, kterého zná celá Evropa se snaží získat nacisté pro sebe. Zařadí ho do programu delegace českých kulturních pracovníků k prohlídce říše. Doporučují ho do funkcí v nejrůznějších protektorátních institucích. K tzv. říšské myšlence usiluje slavného dirigenta připoutat renegát Moravec. V protektorátním tisku se objevují překroucené Talichovy výroky a dokonce článek, který nikdy nenapsal. Na druhé straně na něj tím nejpodlejším způsobem útočí čeští fašisté ve svém plátku Vlajka. Obviňují Talicha ze sympatií k levicovým kruhům a z podpory Židů. Tehdy přichází z Berlína pozvání k pohostinskému vystoupení. Talich napřed odmítá, ale když se do věci zainteresoval sám Goebbels, souhlasí. Má však podmínku: s Českou filharmonií zahraje Beethovenova Egmonta a celý Smetanův cyklus Má vlast, tedy i s básněmi Tábor a Blaník, které byly v protektorátu zakázány.

Snad právě tento koncert byl hlavním důvodem, proč byl Talich hned v květnu 1945 obviněn z kolaborace a spolupráce s Němci, zatčen a uvězněn na Pankráci. Za nějaký čas se pochopitelně ocitl opět na svobodě, protože řada lidí svědčila v jeho prospěch, ale už sám fakt, že se pochybovalo o jeho češství, a že se musel hájit, padl do jeho života jako temný mrak.

Talich zakládá z konzervatoristů Český komorní orchestr, v němž v jiné podobě ožil sloh Českého kvarteta. Vnikl soubor vzácné vyrovnanosti a skvělých reprodukčních schopností, bohužel neměl dlouhého trvání. V roce 1946 je Talich povolán zpět do Národního divadla. O nějaký měsíc později se hroutí a mizí z české kultury.

Žije v Berouně, trýzněn pochybnostmi, existenčními starostmi, nejistotou. Téměř dvě léta trvalo toto nedobrovolně dobrovolné vyhnanství. Pak se objevila zpráva, která zapůsobila jako úder blesku: Talich v Bratislavě! Tehdejší pověřenec pro školství, vědu a kulturu Laco Novomeský se vůbec se neohlížel na mínění Prahy a pozval Talicha ke vznikající Slovenské filharmonii. Od podzimu 1949 vede Talich v Bratislavě dirigentskou třídu na nově založené vysoké škole a komorní orchestr Slovenské filharmonie, jehož mladí členové spolu s geniem velikého umělce budují základy velkého symfonického tělesa. Talich je opět ve svém živlu. Slovensko přínos českého umělce ocenilo zřízením Talichovy medaile, kterou odměňuje své nejvýznamnější tvůrce. Jejím prvním držitelem se stal profesor Eugen Suchoň.

To už Talichovi zbývá jen několik let života. Vrací se do Čech, aby se dočkal zadostiučinění. Opět dirigoval Českou filharmonii a obecenstvo ve Smetanově síni jej spontánně přivítalo povstáním a ovacemi. V roce 1957 je mu Dekretem prezidenta republiky udělen titul "Národní umělec".

Václav Talich, nositel francouzského řádu Čestné legie a dalších vyznamenání, zemřel 16. 3. 1961 a je pochován na berounském hřbitově.

-----------