Hradní P.F.

Večer 1. ledna uvítal ve španělském sále prezident Václav Klaus jako "domácí pán" Hradu publikum na novoročním koncertu Talichova komorního orchestru. Pak se lidé zklidnili, já odpoutal fascinovaný pohled od žvýkajícího pana kancléře na pódium a hudební pastva pro uši i oči začala. Mozartovské výročí připomněla předehra k Figarově svatbě, které dal dirigent Jan Talich švih, jenž je u orchestru této úrovně samozřejmostí. Ouvertura dobře naladila publikum a zdůvodnila uvedení přijemných Obrácených variací na Mozartovo téma Lukáše Hurníka, jenž byl jako vždy virtuózním průvodcem večera. Dobrá hudba k dobré příležitosti... Interpretačním vrcholem bylo jednoznačně uvedení Kuchyňské revue Bohuslava Martinů. Pod vedením Jana Talicha, tentokrát v roli houslisty, hrál výběr jeho muzikantů s muzikantským nadšením, jež bohužel V.I.P publikum soudě dle potlesku moc neslyšelo. Těšilo se totiž na hvězdu večera - superstar českých muzikálů Lucii Bílou. S lehce koketním a zároveň skromným úsměvem dívenky (zpěvačka zvládne obojí) přišla na pódium a nabídla svoje pojetí několika melodických klenotů Gershwina a Bernsteina včetně Somewhere. Jemné kousky provoněné jazzem a blues zapěla tak, že jsem se až lekl. Zmítaly jí vášně, hlasové exprese a slzy v každém druhém tónu. Samozřejmě má na takovéto vidění právo, ale po návratu domů jsem se pokorně vrátil k opravdovým interpretkám jako byly Ella Fitgerald nebo Billie Holiday. Tento vrchol zůstane pro Lucii Bílou nezdolatelným.

Luboš Stehlík
Harmonie 2/2006

Talichův komorní orchestr:
W. A. Mozart

(Vydal Talichův komorní orchestr s přispěním advokátní kanceláře Vyroubal, Krajhanzl a Školout)
Mozartova hudbaje věčnou výzvou a není diVu,že se s ní zatoUžil poměřit i Talichův komorní orchestr se svým uměleckým šéfem, houslistou Janem Talichem. Učinil tak docela zásadním způsobem, odpovědným a kultivovaným. Dva velmi známé houslové koncerty, doplněné drobnějšími kompozicemi,
zaznívají na nové desce průzračně a v rovnpváze odlehčené spontaneity a umělecké závažnosti. Je zřetelnou předností a výhodOu, že tu spolu hudbu tvoří jedno homogení uskupení, ne orchestr dpprovázející cizího houslistu.Talich nezdůrazňuje lacině pouhou virtuozitu. Aniž by hrál opatrně nebo zasmušile,nachází zajímavpu polohu vzdálenou bezstarostnému či dokonce bezmyšlenkovitému výkladu Mozartovy hudby. S chutí také zvýrazňuje nejen lyriku, ale naopak i zemitost určitýCh pasáží. Jeho nekomerční nahrávka je cenným a poctivým tuzemským příspěvkem k uměleckému dění v jubilejním Mozartově roce.

Petr Veber
Hospodářské noviny 1/2006

Orchestr více tváří

Talichův komorní orchestr byl 22. 11. jiným tělesem nežli na svém předchozím abonentním koncertu v pražském Anežském klášteru (viz HARMONIE 12/05). A to nejen hrou, ale i obsazením. První liga v čele s Janem Talichem hrála celý večer jako z partesu. Nebylo žádné rozehrání, hned od prvních tónů Sibeliovy Romance C dur hráli všichni s obrovským nasazením entusiasmem a potěšením, což je u českých orchestrů stále ještě vzácné koření. Severský romantický miniblok doladil do krásného akordu po cudně citově vzníceném Finovi Sibeliovi Svéd Dag Wirén náladově vylehčenou Serenádou.
Každá fráze byla dotažena do konce, dovyprávěna v perfektní souhře a intonaci. Příjemné stylizované taneční vybočení obstaral kdo jiný, nežli mistr jihoamerického tanga Astor Piazzolla. Verzi Velkého tanga pro violoncello a smyčce mimořádně zdařile prezentovala Margit Klepáčová, známá též jako cellistka Kaprálová Quartet. Ani jeden náznak suchopárné akademičnosti, nýbrž okouzlující noblesa. Přestože program s příjemnou moderací Lukáše Hurníka i s grafologickým exkurzem do Sibeliova nitra a neorganickým proslovem spisovatele Ivana Klímy, jehož smysl jsem nepochopil, byl v řadě aspektů zajímavý, pak jasným vrcholem bylo provedení Luminária Kryštofa Mařatky. Unikátní klarinetovy koncert (jedinečně zažitý byl výkon sólisty Michela Lethieca) sice mnohé diváky svou odvážnou harmonickou a sónickou strukturou viditelně pohoršil, naštěstí bylo v sále dost těch, pro které bylo nadšené provedení, jež skladatel i řídil, zá- žitkem. Kéž by tato odvaha, jež je u českých orchestrů tohoto typu vzácná, Talichovcům zůstala.

L. Stehlík
Harmonie 1/2006

Dárek od odvokátů

U příležitosti 250. výročí narození W. A Mozarta proběhl v pražském klášteře sv. Anežky Českékoncert spojený se křtem CD s Mozartovými skladbami. Koncert 24. ledna se nesl v duchu mozartovské doby - hostesky oblečené v dobových kostýmech uvítaly hosty Mozartovými kuličkami. Autorem projektu byl Jan Talich a Petr Vyroubal. předseda správní rady Talichova komorního orchestru a současně advokát a partner Advokátní kanceláře Vyroubal Krajhazl Školout & spol. Kompaktní disk pokřtili Petr Vyroubal, moderátor večera Lukáš Hurník a herec a kmotr Tomáš Töpfer.

Euro č.6/2006

------------------

2005

Talichovci bez Talicha

Řijnový abonentní koncert Talichova komorního orchestru (25. 10.) v pražském Klášteru sv. Anežky České se bohužel ke škodě až nečekaně omlazeného orchestru odehrál bez uměleckého šéfa Jana Talicha - a bylo to znát. Zvláště tím bylo poznamenáno Mozartovo Oivertimento in 8, vzhledem ke grafologickému druhému plánu večera hlavní číslo koncertu. Chyby v intonaci a v souhře bych ještě přešel, ale ne malou koncentrovanost a angažovanost některých hráčů, matné drobné hodnoty, málo zvukové svítivosti, rezerva ve tvoření tónu a stavbě frází. Talichovci. se představili jako velmi dobrý orchestr mladých, mohli by mít však mnohem vyšší, mezinárodm ambice. Mozart Je totiŽ lakmusovým papírkem všech orchestrů. Lepší bylo podánl Respighiho Starých tanců a árie. Interpretačně nejlepším číslem byla kouzelně náladová Martinů Ronda pro septet H 200. Na závěr se představil moderátor večera Lukáš Hurník v dvojroli, když si oddirigoval svoje apartní Kafkovo Rozjímání pro baryton, harfu a smyčce s výborným Romanem Janálem. Vsuvkou byla letmá analýza grafoložky Hedviky Pečené jednoho Mozartova dopisu, z níž jsme se dozvěděli, že génius byl slunlčko, nebyl herec, nepřetvařoval se, byl hravý a neschopný organizovat si život. Tedy nic nového pod sluncem. (Iub)

Harmonie 12/2005

Vídeňský duch

Že se kvalita festivalu nepozná jen podle hostujících hvězd, ale i úrovní standardních koncertů, o tom přesvědčil Talichův komorní orchestr, který dirigoval 22. 5. Jan Talich. A sólista, švýcarský trumpetista Giuliano Sommerhalder, vítěz soutěží Concertino Praga a Pražské jaro (2003), se představil jako vynikající hráč, který nejde po efektu a bezpečně vystihne styl. Jak provedení úvodního Koncertu č. 2 C dur pro trubku, tak zejména Koncertu Es dur Jana Křtitele Nerudy nadchlo vyrovnaností tónu a technickou jistotou, zejména ve výškách. Zajímavou dramaturgickou raritou byla česká premiéra Waltzes pro smyčcový orchestr Arnolda Schönberga. Je to jedna ze skladatelových prvotin, podobně jako například
jeho první smyčcový kvartet, který zní jako méně nápaditý Dvořák... Řada deseti krátkých, rytmicky zajímavě obměňovaných valčíkových kompozic je s ohledem na skladatelův další vývoj podobným překvapením. Nechybí tam ani serenádová lehkost, ani kus vídeňského ducha -úsečnost a zkratkovitost některých částí už ale dává tušit budoucího novátora. Vrcholem koncertu tentokrát jednoznačně byla Beethovenova První symfonie. Dirigent Jan Talich ji provedl nápaditě a s velkým temperamentem. Efekt by se dal srovnávat s provedeními velkým orchestrem -propracovaností a stylovým cítěním je rozhodně předčil.

Jindřich Bálek
Harmonie 7/2005

Poslední slova

V pondělí Svatého týdne 21. 3. se uskutečnil v pražském Anežském klášteru velmi zajímavý koncert, jenž předjímal Velikonoce. Talichův komorní orchestr nabídl bohužel jen několika desítkám lidí Sedm posledních slov Kristových op. 51 Josepha Haydna. Aby dodal hudební výpovědi původně kvartetní verze další významový rozměr, pozval letošního laureáta Ceny Thalie herce Borise Rösnera, aby přednesl v originálu francouzský duchovní text Jeanana-Pierra Nortela z roku 1974, přeložený Michalem Lázňovským, jenž se vztahuje k Haydnově hudbě. Koncert tak získal ještě větší emocionalitu a skryté napětí. Boris Rösner přednášel text s vnitřním porozuměním, i když spíše civilně a z nadhledu člověka 21. století. Ryze klasická Haydnova hudba měla být konvenčností skladebných prostředků a racionalitou tomuto přístupu ideálním souputníkem, nicméně díky skvělému podání orchestru vedeného Janem Talichem se stala malým dramatem plným emocí. Dirigent dokázal propojit tradiční zvuk nejlepších českých komorních orchestrů s dnes již běžnými zvyklostmi historicky poučené interpretace, zvláště pak v dynamice, vibratu a artikulaci. Patý abonentní koncert se tak stal utajenou velikonoční událostí.

L. Stehlík
Harmonie 5/2005

Nový rok s V. Klausem

Z nabídky novoročních akcí jsem si tentokrát vybral koncert Talichova komorního orchestru ve Španělském sále Pražského hradu, jehož se účastnil i domácí pán - prezident Václav Klaus. Večer měl díky dynamičnosti a mládí hudebníků přjemnou atmosféru. Dramaturgie, jež vyšla vstříc standardnímu obecnému vkusu, ničím neprovokovala, nicméně přece jenom něčím potěšila. Ravelova Introdukce a allegro pro harfu s doprovodem flétny, klarinetu a smyčců se totiž nehraje příliš často. Nádherná barevnost Ravelovy partitury hezky korespondovala s bíložlutým nasvícením barokně manýristického sálu. Zářivou perlou však byla hra harfistky Jany Bouškové. Ta se ještě blýskla společně se spolehlivě hrajícím Janem Talichem v notoricky známé Massenetově Meditaci a v Paganiniho Sonatině. Koncert otevřela nepřl1iš osobitá Mendelssohnova symfonie, jež patří do série raných děl stejného charakteru. Konec pak patřil Sukově Serenádě, v níž mladí muzikanti pod jistým vedením Josefa Suka ukázali, že dýchají na záda našim nejlepším komorním formacím - Českému komornímu orchestru, Pražské komorní filharmonii a Pražskému komornímu orchestru.

L. Stehlík
Harmonie 2/2005

Talichův kom. orchestr poprvé v novém roce

V pořadí druhý novoroční koncert ve Španělském sále Pražského hradu za účasti prezidenta republiky měl dozajista patřičně slavnostní, ale zároveň přijatelně odlehčený ráz, podepřený ovšem nespornou technickou i výrazovou hodnotou interpretačního umění, jakou osvědčil Talichův komorní orchestr, jemuž byl program koncertu svěřen. Slavnostní večer otevřela jedna ze série tzv. "dětských" symfonií mladičkého Felixe Men- delssohna Bartholdyho, které v posledních letech budí opětovnou a zaslouženou pozornost interpretů komorní hudby a jejich publika. Ta, kterou jsme vyslechli, vykazuje zřetelné polyfonní prvky, které byly zdůrazněny vkusnou bodrostí na pozadí převažující elegance a spolehlivé intonace.
Následoval Jules Massenet se známou Meditací jako houslovým sólem v podání Jana Talicha (1967), uměleckého vedoucího dotyčného komorního orchestru. Oblíbený evergreen byl pro sólistu vítanou příležítostí uplatnit a projevit smysl pro širokodechou kantilénu, zejména jistým vedením smyčce a spolehlivou íntonací. Roztomilá Sonatina Niccola Paganiniho, skladba rovněž oddechová a navíc příležitostná s virtuózně efektními prvky, naopak poskytla příležítost ukázat sólistovu hbitou a bezpečnou techniku levé ruky. Stejně jako v předchozím případě byl doprovod svěřen harfě (Paganini jej původně napsal pro kytaru), přičemž technicky naprosto spolehlivá Jana Boušková dovedla z jednoduché stylizace vykouzlit dynamicky i barevně půvabné dokreslení. Publikum přivítalo i lntroduhci a Allegro Maurice Ravela pro harfu, flétnu. klarinet a smyčce, která svým melancholickým nádechem, trochou sentimentu a romantismem zapadla do celkové atmosféry večera. Dechové nástroje dobře ladily a spolu s harfou a smyčcovým plénem jak rytmicky, tak přednesem vytvořily ústrojný celek.
Serenáda pro smyčce teprve osmnáctiletého Josefa Suka, kterou bez nadsázky můžeme stále považovat za kompozici "věčného mládí" celkový
komorně-slavnostní ráz koncertu umocnila a završila zároveň. Talichovci jí podali s patřičnou noblesou i temperamentem a technickou jistotou, včetně mnohých výrazových nuancí a ozvláštnění. Jenže tentokrát vedeni skladatelovým vnukem, známým houslistou a violistou a občas i dirigentem Josefem Sukem.
Sukova úloha, usměrňující jinak výborně připravený kolektiv, byla i nebyla pouze jen symbolická. Jisté však je, že zejména v místech a dílčích plochách obzvlášť závažných a vypjatých jej mladí hudebníci pozorně sledovali a respektovali. Sukovou Serenádou, vítaně vyvažující sentiment a melancholii předchozích programových čísel, slavnostní novoroční koncert
nanejvýš vhodně vyvrcholil.

J. Hůlek
Hudební rozhledy 2/2005

Talichův komorní orchestr - Pražské jaro

Tři české komorní orchestry, jejichž vystoupení na festívalu Pražské jaro přílákala tolik
posluchačů, že nezůstalo jedíné volné místečko, ukázaly tří různé podoby českého imerpretačního umění.
22. kvěma vystoupil ve Dvořákově síni Talichův komorní orchestr za řízení svého zakladatele a uměleckého ředitelejana Talicha. Sólistou večera byl nedávný (2003) vitěz soutěže Pj, letos dvaceliletý hráč na trubku Giuliano Sommerhalder. Je to mímořádně technícky nadaný instrumemalista. Hlubší výraz a vcítěni mu zatím chybí, nelze však pochybovat o tom, že pří jeho dispozicích se i to časem dostaví. Úvodní koncert C dur Michaela Haydna vyzněl celkově poněkud opatrně. Značně lépe se sólistovi dařilo v úvodu druhé poloviny večera v koncertu Es dur Jana Jiřího Křtitele Nerudy. U tak cenami ověnčeného a technicky vybaveného hráče lze sotvaa předpokládat, že úvodní nejistota byla dána pouze tím, že Haydna hrál na barokní trubku.
Orchestr sólistu doprovázel s jistotou a s vytříbeným zvukem. V první půli zazněly ještě Waltzes pro smyčcový orchestr Arnolda Schonberga. Tato skladba z Schonbergova mládí (patrně z roku 1897) byla teprve nedávno objevena a premiéru měla v roce 2004 v Solnohradě. Je to velmi zvláštní cyklus deseti nepříliš dlouhých valčíků, které v jednotlivostech sice ukazují na různé vlivy (Brahms, Dvořák, Johann Strauss), ale jako celek působí téměř osobitě, i když rozhodné ne schönbergovsky ve smyslu jeho dalšího skladatelského vývoje. Zjasněná noc z roku 1899 je tedy opravdovým zlomem. Zde také vynikla schopnost orchestrU a dirigenta přizpůsobit celkový zvuk a pojetí stylu skladby. Česká premiéra tak měla důstojný průběh.
Koncert byl zakončen výborným provedením Beethovenovy první symfonie. Dirigent volil poměrně rychlá tempa a vhodnou diferenciací dynamiky zdůraznil typicky osvícenský charakter skladby.

P. Pokorný
Harmonie 1/2005